Ctnost víry
Víra je součástí našeho každodenního života. Věříme např. našim učitelům, že to, co nás učí, je pravda, věříme, že když si v obchodě kupujeme nějaký výrobek, je vyroben dobře a nemá žádnou vadu, věříme, že řidiči autobusu nás bezpečně doveze do cíle atd. Kdybychom tuto víru neměli, život by byl o mnoho těžší, protože není v našich silách si všechno ověřovat.
Tato přirozená víra může mít vliv na náš život také ve smyslu jeho orientace, pokud její součástí je nějaká životní filozofie, která nám je představena, a kterou považujeme z různých důvodů za věrohodnou.
Víra v Boha je božská ctnost, protože je jeho darem. Uvádí nás do vztahu s Bohem a učí nás mu důvěřovat. Má tedy vztahový charakter. Díky ní nejen v Boha věříme, ale rovněž mu důvěřujeme. Božská ctnost víry nás uschopňuje žít podle Božího učení tak, jak ho předkládá církev, protože věříme v jeho pravdivost.
Definice z Katechismu katolické církve (KKC):
KKC 142: Svým zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství. Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra.
KKC 143: Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum i vůli. A celou svou bytostí dává svůj souhlas Bohu, který se zjevuje. Tuto odpověď člověka Bohu nazývá Písmo svaté „poslušností víry“.
KKC 1814: Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám svatá Církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se „člověk svobodně odevzdává Bohu“. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. „Spravedlivý bude živ z víry“ (Řím 1,17). Živá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
Filosoficky: Víra je souhlas rozumu s poznanou pravdou.
Biblicky: Víra je podstata toho, co doufáme, přesvědčení o věcech, které nevidíme. (Žid 11,1)
Biblické čtení: Lukáš 1, 26 – 38 (Předpověď narození Ježíšova)
Ctnost křesťanské naděje
Naděje je ctnost, která zanechává v lidské duši nejhlubší stopu. Nejvíce ovlivňuje náš život a to, co děláme i jakým způsobem to děláme. Není totiž jedno, zda člověk žije a jedná pod vlivem naděje nebo beznaděje.
Člověk nemůže žít bez naděje. Naděje je Božím hlasem, který nás volá k životu. Svatý Augustin říká, že lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu. Vyjadřuje tím skutečnost, že Bůh nás stvořil pro sebe a vložil do nás touhu po sobě. Tato touha jde s námi životem a může být zmírněna pouze nadějí, že jednou se s Bohem skutečně setkáme.
Poměrně často se však stává, že my tuto základní naději našeho života dokážeme vyměnit za naděje, které jsou rovněž samy o sobě dobré, ale ve srovnání s nadějí, že jednoho dne uvidíme Boha a budeme se těšit z jeho věčné přítomnosti, to jsou pouhé náhražky.
Neznamená to, že bychom nemohli mít naděje týkající se našeho každodenního zdejšího života. Jde pouze o to, abychom nepřišli o základní naději, kterou do nás vložil Bůh, a které proto říkáme božská.
Božská ctnost naděje dává našemu životu řád, pevnost a stabilitu i jistotu směřování. Je potřeba, aby v našem životě panoval pořádek a soulad mezi našimi nadějemi. Žádná nesmí zastínit světlo a zmenšit sílu naděje na věčný život s Bohem v nebi. Božská ctnost naděje nás nutí pokračovat na naší cestě za Bohem, přes všechny překážky, až do konce.
Definice Katechismu katolické církve:
KKC 1817: Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a věčném životě jako po svém štěstí, tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23). „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7).
KKC 1818: Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve všech chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.
Biblické čtení: Tit 3, 6-7
Ctnost lásky
Láska není cit, jak se v dnešní době často chápe, ale rozhodnutí milovat. Svatý Tomáš Akvinský říká, že „milovat znamená chtít dobro pro milovaného“.
Kdyby láska byla pouze citem, znamenalo by to, že by neobstála před zkouškou času, protože cit časem vyprchá. Cit není láska, ale zamilovanost, která po nějaké době pomine. Co zůstává je rozhodnutí. Proto Bůh mohl ustanovit manželství jako nerozlučitelné.
Láska ve své nadpřirozené podobě je darem od Boha, proto je božskou ctností. Umožňuje nám milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe z lásky k Bohu. Tím se stává měřítkem všech našich ostatních lásek a dává jim řád. Je svorníkem dokonalosti (Kol 3, 14).
Definice Katechismu katolické církve:
KKC 1822: Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu.
KKC 1823: Ježíš učinil z lásky nové přikázání. Protože miloval své „až do krajnosti“ (Jan 13,1), projevuje lásku, kterou dostává od Otce. Když se učedníci navzájem milují, napodobují Ježíšovu lásku, kterou od něho dostávají. Proto Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A ještě: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).
Apoštol Pavel vytvořil nedostižný obraz lásky: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.“ (1 Kor 13,4-7).
„Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne.“ (1 Kor 13,8)
Biblické čtení: 2 Sam 18, 5 – 19,4