Kostel
Zdejší kostel určitě stál už v roce 1362, protože zápis v zemských deskách z tohoto roku uvádí předmostského faráře Macúrka.
V roce 1769 byl při kopání základů pro novou zákristii nalezen náhrobník z roku 1526, jenž nese erb a dodnes čitelný nápis: Léta 1526 v úterý po sv. Bartoloměji umřela jest urozená paní Kateřina, manželka pana Kunše z Vrchlabí a na Čekyni, a tuto pochována. (Leta M-CCCCC-XXVI w vtery po Swatem Bartholomiegi vmrzela g(es)t Vrozena panij Katerzina Manželka Pana Kunsse z Wrchlabie a Na cžekin, a tuto pochowana.) Je zazděn na vnější straně presbytáře.
Presbytář kostela sv. Marie Magdaleny
V roce 1879 začaly práce na nových oknech kostela a novém kůru. Zeď za hlavním oltářem byla proražena a místo starého oltářního obrazu ,,dáno tam okno malebné“, zpodobňující sv. Maří Magdalenu klečící u nohou ukřižovaného Spasitele. Zhotovil je sklomalíř Kliem z Ratiboře, a financovala ,,dobroditelkyně Filomena Mackovíková z Předmostí, svobodná z čís. 24.“
Starý hlavní oltář byl nahrazen dnešním, zhotoveným Antonínem Čubou, stolařem a řezbářem v Přerově. Novorománský oltář zdobí sochy sv. apoštolů Petra a Pavla s jejich obvyklými atributy – klíči (sv. Petr) a mečem (sv. Pavel).
Liturgické úpravy po II. Vatikánském koncilu si vyžádaly změny, které začaly v roce 1971 ambonem a skončily postavením nového obětního stolu ,, tváří k lidu“ v roce 1972. Obětní stůl, ambon i sedes zhotovil truhlář Barča z Koblova podle návrhu administrátora Norberta Jiřího Viačky.
Baldachýn mramorové křtitelnice zdobí tradiční výjev Křtu Páně v Jordánu a trojice andílků nesoucích symboly Božských ctností – Víry (kříž), Naděje (kotva) a Lásky (srdce).
Na protější straně presbytáře je kazatelna, na niž se vchází ze zákristie. Její baldachýn zdobí torjice andílků se symboly Desatera Božích přikázání. Vy výplni zábradlí je vsazen reliéf s výjevem Kristova kázání na Hoře blahoslavenství.
Loď kostela sv. Marie Magdaleny
Autor oltářních obrazů je neznámý. Jejich dnešní vzhled je výsledkem práce restaurátora Josefa Godži.
Sochy dodalo pravděpodobně v roce 1880 sdružení umělců ,,Křesťanská akademie“ v Praze.
Boční oltář sv. Rodiny je ozdoben sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera.
Sv. Jan Nepomucký, (vpravo) patron kněží a zpovědníků, ale také mlynářů a všech řemesel souvisejících s vodou, ochránce před záplavami, symbol pevné víry a věrné služby církvi, zemřel mučednickou smrtí ve službách svého arcibiskupa jako poctivý a vzorný vykonavatel svých kněžských a úředních povinností 20.března 1393. Jeho mrtvé tělo bylo vhozeno do Vltavy, odkud je vytáhli 17. dubna 1393 rybáři, které k němu přivedlo pět hvězd, zářících kole mučedníkovy hlavy. Těchto pět hvězd je obvyklou součástí svatozáře kolem hlavy světce, který je zobrazen v kněžském oděvu s kanovnickým pláštíkem. Hledí na svůj vzor kněžského života, ukřižovaného Krista.
Sv. Jan Sarkander, (vlevo) mučedník zpovědního tajemství, je zobrazen tak, jak kdysi sedával ve zpovědnici – v klerice, přes kterou má kněžskou rochetu a štólu. K prsům tiskne breviář, který se zmučený modlil i v nejkrutějších bolestech do posledního dne života 17. března 1620, a zámek bez klíče – symbol mlčenlivosti.
Uprostřed na oltáři stojí soška Jezulátka oblečena do zeleného roucha. Barva roucha se mění podle liturgické doby a svátků. (zelená – mezidobí, fialová – doba postní a adventní, červená – svátcích svatodušních, o svátcích připomínajících utrpení Páně a smrt mučedníků a mučednic, bílá – o svátcích a slavnostech)
Oltář sv. Antonína je ozdoben sochami sv. Karla Boromejského a sv. Aloise Gonzagy.
Sv. Antonín Paduánský, pomocník v každé nouzi, mladý františkán, který zemřel vyčerpáním v pouhých 35 letech 13. června 1231, se proslavil jako skvělý kazatel a misionář. Vynikal takovou znalostí Písma svatého, že ho papež Řehoř IX. nazval ,,Archou Zákona“. Legendy mu přisuzují celou řadu zázraků a lidová zbožnost ,,svatého Antoníčka“ postavila na přední místo mezi svatými pomocníky. Jeho tradiční zpodobení s Ježíškem vychází z legendy, podle níž se kdysi ve své cele hluboce rozjímal nad evangeliem sv. Lukáše o Ježíšově dětství. Tu se před ním Božské dítě náhle objevilo a rozmlouvalo s ním.
Sv. Karel Boromejský (vpravo) je zobrazen v šatu kardinála, tento kníže církve a arcibiskup milánský byl vzorem osobní kázně a odříkání. Neúnavně se zasazoval o pozvednutí zbožnosti lidu i kléru, patřil k prvním biskupům, kteří zařizovali semináře pro kněžský dorost. Byl hybnou pákou reformního tridentského koncilu. Je ctěný jako pomocník proti moru, protože pověst svatosti si získal při strašné morové epidemii, která v roce 1576 a 1577 pustošila severní Itálii. Po měsíce osobně staral o nemocné a umírající, sháněl a z vlastních prostředků platil pro chudé odění, jídlo, léky, jeho palác se stal centrem pomoci, otevřeným pro každého. Sám vodil prosebná procesí, zaopatřoval, pohřbíval obětoval se do krajnosti. K údivu všech přežil. Zemřel 3. listopadu 1584 a už v roce 1610 byl prohlášen za svatého.
Sv. Alois z Gonzagy (vlevo) byl dědicem jednoho z knížecích rodů Itálie, proslulého bezohlednou ctižádostivostí a bezuzdnou vášnivostí. Už v deseti letech se rozhodl tyto hrozné vlohy překonat a zasvětit svůj život bezpodmínečně službě Bohu. Složil slib věčné čistoty. Silně ovlivněn osobností sv. Karla Boromejského, od něhož přijal ve svých dvanácti letech první svaté přijímání, rozhodl se vzdát nároků na rodový majetek ve prospěch bratra Rudolfa a vstoupit do jezuitského řádu. Překonal otcův odpor; dosáhl jeho svolení a 21. listopadu 1585 se v Římě stal novicem Tovaryšstva Ježíšova. Vynikal ve zbožnosti, pracovitosti i studiu a hovořilo se o něm jako o jedné z velkých nadějí řádu. Když na počátku roku 1591 vypukl v Římě mor, úpěnlivě prosil představené o dovolení ošetřovat nemocné. Zemřel 21. června 1591, když se při ošetřování nemocných nakazil. Bylo mu teprve 23 let. Dopisy a spisy z jeho pozůstalosti se staly příkladem pro mládež, jejímž patronem se stal. Svatořečen byl v roce 1726. Je znázorněn jako mladičký jezuita v sutaně a s rochetou, s krucifixem v roce.
Uprostřed na oltáři stojí socha sv. Josefa.
Na konzole stojí socha Nejsvětějšího Srdce Páně; tak se běžně nazývá toto konvenční znázornění Krista, zjevujícího se sv. Markétě Marii Alacoque. Socha byla zakoupena v Grödenu v Tyrolích někdy kolem roku 1890, možná dříve, poté co papež Pius IX. oficiálně zavedl svátek Srdce Ježíšova a prohlásil Markétu Marii Alacoque blahoslavenou.
Strop
Kooperátor Vincenc Palkovský v roce 1900 pomýšlel na „vymalování kostela, zjednání nových lavic, položení nové dlážky v lodi chrámové a obnovení hlavního oltáře. Dal se do vyjednávání s Gustavem Přečkem z Olomouce o vymalování kostela. S malbou počato 20. května 1902.“ Přečkovy fresky zdobí klenbu kostela dodnes. Jejich námětem je v presbytáři radostný růženec (Zvěstování Panně Marii, Navštívení sv. Alžběty, Narození v Betlémě, Obětování v chrámě) – pozn. pátý obraz není (Nalezení v Ježíše v chrámě)
V lodi kostela je obraz kající hříšnice na hostině u farizea, dále obraz Poslední večeře a obraz sv. Cecílie.
Kůr a varhany
Dnešní kůr byl dostavěn v roce 1880 a původní schody z předsíně kostela byly přeloženy tak, že se nyní vchází na kůr zvenší. Varhany s 21 rejstříky a 1700 píšťalami, pneumatické soustavy s elektrickým pohonem, objednal administrátor ThDr. Alois Otzipka v roce 1950 v Továrně na varhany n.p. Krnov. Dne 1. července 1951 byly posvěceny prelátem ThDr. Františkem Kutalem.
Vstup a předsíň
V roce 1900 zhotovil stolař Jan Karas z Přerova nové dveře kostela a zpovědnici. Do bočních výklenků v předsíni dodal sošky sv. Antonína a sv. Terezie z Lisieux přerovský řezbář Adolf Skácel.
Socha sv. Terezie z Lisieux (sv. Terezie od Dítěte Ježíše), existující v nesčíslných kopiích, byla vymodelována podle podobizny mladé karmelitky a mystičky, zesnulé 30. září 1897 ve věku 24 let po těžkém fyzickém i psychickém utrpení, obětovaném za hříšníky světa. Papež Pius XI. Ji prohlásil za svatou 17. května 1925 a o dva roky později ji jmenoval patronkou světových misií. Je zpodobena s krucifixem a kyticí růží – umírajíc slíbila, že bude sypat z nebe růže a do posledního okamžiku upírala zraky na Ukřižovaného.
Sv. Antonín v mládí vstoupil k augustiniánům v Lisabonu. Rozhodl se věrně uskutečňovat evangelní zásady. Přestoupil k františkánům a stal se knězem. Toužil po misijní činnosti v Africe, ale Bůh rozhodl jinak. Přistál na Sicílii. Po prozrazení jeho vynikajících znalostí a nadání, které z pokory tajil, se soustředil na kazatelskou činnost. Byl pověřen vyučováním teologie v Boloni i jinde. Antonín prošel severní Itálii, byl i v jižní Francii. Učil, že pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost jsou jazyky Ducha sv., kterými svědčíme o Kristu. Živá je řeč, když hovoří skutky. A vždy kladl důraz na potřebu svátosti smíření. Zemřel předčasně v Arcelle u Padovy. Je zobrazován s Dítětem Ježíšem, hostií. Je patronem cestujících, snoubenců, manželů. Je vzýván při horečce, za šťastný porod, při hledání ztracených věcí.
Farář Jan Bebar daroval v roce 1932 kostelu obraz P. Marie Bolestné, zavěšený v předsíni kostela, dílo akademického malíře Müllera z Turnova.
Prosím o strpení, stránka v úpravě